Stmívání Grafický román 2. díl/Stephenie Meyerová,Young Kim

24. srpna 2015 v 13:55 | Ronnie |  Přečteno

Stmívání Grafický román 2. díl

Stephenie Meyerová - příběh
Young Kim - kresby

Na druhé pokračování tohoto grafického románu jsem narazila v levných knihách u nás v městečku na vlakovém nádraží.
Do prvního dílu jsem se zamilovala a do druhého jakbysmet, hlavně díky kresbám, které jsou naprosto úžasné. Líbily se mi v prváku, kdy jsem objevila 1. díl a líbí se mi i teď, jeden tok po maturitě.

Samozřejmě jsem to měla zhltlé během chvíle, moc na čtení tam toho není, jde hlavně o ty kresby :)
 

Mám rád, miluju.

24. srpna 2015 v 13:49 | Ronnie |  Téma týdne
Je to už pár let, kdy mladá a nezkušená dívka seděla doma u počítače, psala si se svoji tajnou láskou na ICQ a doufala. Doufala, že on její city opětuje. Až jednou se dívka rozhodla se ho zeptat: "Máš mě rád?" "Můžeš mít ráda spoustu věcí, déšť, zmrzlinu, já tě miluju." odepsal.

Nyní ta dívka sedí v bytě, ostřílená realitou a ví, že to, co tenkrát ten kluk napsal, byla pravda. Ne to, že ji miloval, ale ten rozdíl mezi milovat a mít rád. A je si jistá, že on měl pouze rád. Tak jako můžete mít rádi déšť či zmrzlinu.

Aliance/Veronica Rothová

19. srpna 2015 v 15:13 | Ronnie |  Přečteno
Aliance

Veronica Rothová

Musím říci, že jsem od posledního dílu trilogie Divergence čekala mnohem více. Aliance je posledním dílem a tak jsem čekala, že bude plný zvratů a překvapení a prostě toho všeho, co má poslední díl každé série obsahovat. Ale nebylo tomu tak.

Podle mého názoru byl celý děj strašně natáhnutý a nějakého zvratu jsme se dočkali až na posledních stránkách samotné knihy. Což bylo strašně dlouhé a nudné, jelikož kniha je ze všech tří dílů této trilogie nejdelší.
Sice bylo zajímavé, když jsme se dozvídali o samotném Chicagu a experimentu, o tom, jak, kde a proč byl tento experiment vytvořen a hlavně za jakým účelem. Tohle mne opravdu zajímalo, ale nemusela o tom být skoro celá kniha.

Další věc: rozdělení kapitol - ve vypravování se střídali Tobias a Tris a teď nechci působit nějak chytře, ale hned jak jsem si tohoto všimla, mi bylo jasné, že Tris nebo Tobias zemře. Hlavním záměrem spisovatelky rozdělit takhle kapitoly bylo asi pochopení a vypravování z jiných úhlů pohledu, protože zde jak Tris tak Tobias museli řešit spoustu věcí a jen z pohledu Tris by to nešlo. Ale na mě to působilo spíše jako to, co jsem napsala výše. Zabití jedné z hlavním postav.
A už jsem to i někde četla a také s tím souhlasím, že často mátlo to, jestli čtete vyprávění Tobiase nebo Tris. Podle mě Tobias vyličoval věci téměř stejně jako Tris a dalo se v tom lehce ztratit.

Ale abych jenom nehanila. Samotný nápad je velmi dobrý. Oprava genů, na čemž stály všechny experimenty, co byly založeny. Také jsme se dozvěděli více o matce Tris. Jen je škoda toho všeho. Tím myslím, že první díl Divergence jsem si zamilovala pro to prostředí: Chicago po válce, rozdělení frakcí, prostě super námět! A byla jsem už v druhém díle, Rezistenci, zklamaná, jak se děj vyvíjel a mě bylo jasné, že frakce se rozpadnou. No v třetím díle, tedy Alianci, už šlo vlastně o "reálný život po válce".

Závěrem bych chtěla říci, že se nejspíš budu vracet pouze k prvnímu dílu. Protože ten mě zaujal nejvíce.

A ještě poslední věc: Před přečtením Aliance jsem si říkala, že film bude super, protože bude rozdělený na 2 části, tudíž to bude více podle knihy a nebude se muset spousta věcí vymazat, jako v druhém filmovém zpracování, to byla katastrofa.
Jenomže teď si myslím, ne já doufám, že třetí díl bude také zcela jiný než kniha, protože, co si budeme nalhávat, kdyby vytvořili film rozdělený na 2 části přesně podle knihy, byla by to nuda. Takže doufám, že film se vydaří mnohem více než kniha!
 


Jako malí

17. srpna 2015 v 11:40 | Ronnie |  Téma týdne
Pamatujete si na svoje dětství? Jak nás maminky, babičky a všichni okolo napomínali, ať neděláme tamto či ono, protože bychom si mohli ublížit? A pamatujete, že nás to při té činosti ani nenapadlo, že bychom si skutečně mohli něco udělat?

V dětství se většina věcí, ba skoro všechny, zdají tak jednoduché, že nás ani nenapadne se nad nimi zamyslet. Proč bychom třeba nemohli vyskočit z rozhoupané houpačky? Proč bychom nemohli skočit do sena, aniž bychom věděli, zda pod ním není něco tvrdého? Proč nesjet z kopce na kolečkových bruslích a nevědět, kde přistaneme?

Škoda jen, že tohle kouzlo časem pomine a my najednou začneme vidět všechny možné nástrahy a nebezpečí i tam, kde nejsou. Já jsem třeba neměla problém z té houpačky vyskočit, dnes bych se ale bála, že si vyvrtnu kotník. Dnes už bych do toho sena neskočila, už jen proto, že s přibývajícím věkem mám strach z výšek a do neprobádaných "hlubin"bych prostě neskočila. A sjet z kopečku na bruslích jsem mohla vážně jenom v dětství, protože nyní mám strach z rychlejší jízdy.

Příjde mi, že nyní se nad věcmi zamýšlíme až moc, tím pádem narůstá u všech věcích z našeho pohledu riziko nějaké katastrofy. Vždycky jsem byla opatrnější povahy. Ale také jsem dělala skopičiny a když se o nich dnes mamka dozvídá, říká, že můžu být jedině ráda, že u toho nebyla také, jinak by mě přizabila sama :D
Je fakt, že když jsem v pubertě hlídala mladší sestřenky, strašně moc věcí jsem jim zakazovala jen proto, že jsem se bála, že se jim něco stane, že spadnou na hlavu, něco si zlomí apod., i přesto, že jsem ty věci v dětství prováděla taky. Moc jsem nad tím moc přemýšlela. Jako malá by mě nenapadlo přemýšlet třeba nad tím, že když skočím z dvoupatrové postele, můžu si něco zlomit. Tenkrát jsem se cítila malá a byla jsem i malá a myslela jsem si, ano já si myslela, že se mi přece nemůže nic stát. Nic se mi nestalo, ale vidět takhle někdy moje děti, asi bych je přizabila ;)

Když se nedaří

31. července 2015 v 15:37 | Ronnie |  Život píše
Také se Vám občas stává, že Vám život hází klacky pod nohy, vy se na něj zlobíte, ale pak začnete hledat chybu samy v sobě a věřit na karmu?

Po té, co jsem odmítla dělat práci manipulačního dělníka za minimální mzdu s dost zvlášními podmínkami, se mi už jiná nenaskytla. Jen jedna jediná, o kterou jsem, asi právem, přišla.Je to asi týden zpátky, kdy se mi ozvali z jedné firmy, kam jsem posílala životopis na pozici administrativního pracovníka. Popravdě jsem nečekala, že se mi ozvou, ale ano pzvali. I přesto, že očekávali od svých pracovníků řidičák a já ho neměla, přesto se ozvali. Jenomže já jsem na domluvený termín pohovoru přijít nemohla. Chytla jsem totiž zánět močových cest, nebo něčeho takového. Byla jsem ve fázi, kdy už nemusím na záchad každé 2 minuty, ale přesto jsem nechtěla zbytečně riskovat a vydávat se na cestu autobusem a prochladnout (ano, i v takových vedrech si v tomto případě musíte hlídat nožky, aby byly v teple a ledviny). Tak jsem do firmy zavolala, omluvila se a domluvila si s nimi, že se mi paní ozve, jakmile přijde její kolegyně. Přesněji řečeno měla mi napsat sms s novým termínem.

Neozvala se. Když jsem tedy ke konci týdne volala, protože to jsme byly tak nějak obrazně domluvené, že já už budu moct vyjít z domu, druuhá paní mi řekla, že místo už je obsazené dvěmi jinými uchazečkami. Asi si umíte představit, jak mi v tu chvíli bylo. Konečně práce, kterou jsem chtěla dělat snad už od konce ZŠ a pokazí mi to nějaký močák. Představa, že jsem se jim mohla zalíbit a práci dostat.....ach jo.

V tom mě začalo dohánět svědomí: Vidíš, to máš za to, že ti dělnická práce nebyla po chuti. Haha. Popravdě dělnická práce sama o sobě mi nevadí, ale lidé co byli na výběrovém řízení mě od této práce v této firmě odehnaly. A tak jsem z toho špatná až do teď. Mohla jsem mít zase práci, nemusela jsem trčet doma. Ale kdyby jsi tam šla, tu práci si dostala a za 2 dny by jsi jim řekla, že si bereš neschopenku kvůli navrácenému a nedoléčenému problému s močovými cestami, stejně by tě vyhodili. Rozehnal moje deprese přítel. A má pravdu. Raději jsem přišla o práci, kde navíc nebyli tak slušní a ani se mi neozvali, než abych přišla o svoje zdraví. Ono totiž zahrávat si s problémy, co se týče močového ústrojí, není žádná legrace.

Kam dál