Prostě deprese.

30. listopadu 2014 v 21:14 | Ronnie |  Život píše
Taky znáte ten pocit, kdy je vám najednou všechno totálně u zadku nebo vás naopak všechno, co vidíte kolem sebe, pěkně štve?! Ne? Závidím.

Jsem doma. Plno mým spolužáků po maturitě šlo studovat na pomaturitní jednoleté studium (nedostali se na vysokou) a myslí si, jak jsou super. Můj pablb spolužák získal práci jako grafik (nechci být hnusná atd., ale jeho grafické práce za moc nestály - neříkám, že všechny). O dvou spolužačkách nevím, co dělají, ale i kdyby byly doma, mají tak bohaté rodiny nebo přítele, že jim to může být vlastně fuk.

A tak tady dnes večer přemýšlím (ne poprvé), na co mi bylo se učit na samé jedničky? K čemu mi je maturita s vyznamenáním, když sedím doma na prdeli a na každém pohovoru se mnou vytvřou podlahu?! A e-maily? To už jsem se smířila s tím, že ve většině fabrikách si je ani nepřečtou (předpokládám, že v tom množství si mého ubohého životopisu bez praxe ani nevšimnou). Ne, nejsem vybíravá, nevadí mi ani práce uklízečky.....jen kdyby vše nebylo vyhrazené pro osoby se sdravotním postižením. Nebo to nebylo někde v pr****, kam mi nejezdí spoje.

A pak se nedivte, že chytám depku. Loni jsem mamce slíbila, že letos půjdeme do kina na Hobita někam jinam, než do našeho skromného kina v nedalekém městě. A? Musíme si vystačit ve skromném kinečku, protože nemám práci.

Miluju ty kecy, že kdo chce práci, vždy si ji sežene. No...v našem kraji to asi není tak lehké, jak lidé tvrdí. Nepohrdnu ani prodavačkou pečiva......ale vedoucí pohrdá mnou....ani se nedivím, nejsem vyučená v oboru a nemám praxi.

Pak vás chytá ještě větší depka, protože se blíží Vánoce a já nemůžu nakoupit dárky, jaké bych chtěla. Tak že nějaké to mýdlo to jistí. (Jo, jasně, o dárky nejde, ale znáte to.)



Tyhle deprese nesnáším, ale nejspíš nejsem ani první a ani poslední, kdo je má.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.